Poutník – Paulo Coelho

„Pane," řekl jsem, když jsem se konečně dokázal modlit. „Nejsem přibit na tomto kříži a ani Tebe tu nevidím. Na tomto kříži nevisí nikdo a tak to musí zůstat navždy, protože čas smrti už pominul a ve mně nyní znovu procitá bůh. Ten kříž byl symbolem nekoneč­né moci, kterou všichni máme a kterou člověk ukřižoval a zabil. Ta moc teď opět procitá k životu, svět je spasen a já jsem schopen ko­nat zázraky. To proto, že jsem prošel cestou obyčejných lidí a u nich jsem nalezl Tvé vlastní tajemství. l Ty jsi šel cestou obyčejných lidí. Přišel jsi nás učit, čeho všeho jsme schopni, a my jsme to nechtěli přijmout. Ukázal jsi nám, že moc a sláva jsou v dosahu každého člověka, a toto náhlé zjevení naší schopnosti bylo na nás příliš silné. Ukřižovali jsme tě ne proto, že necítíme vděčnost k synu Božímu, ale proto, že jsme se velice báli přijmout svou vlastní schopnost. Ukřižovali jsme tě ze strachu, že se proměníme v bohy. Čas a tra­dice způsobily, že jsi se opět stal jen jedním vzdáleným božstvem, a my jsme se vrátili k našemu lidskému údělu.

URINOTERAPIE – Lék z vlastní čistírny

Léčba vlastní urinou a hladem je humánní metodou, která je zcela v souladu s principy přírodní medicíny. Ne­mocný člověk si uvědomí, v čem v životě chyboval a co ne­dělal správně, a při léčbě se těmito poznatky řídí. Využívá přitom své síly a prostředky pocházející ze svého vlastního organismu. Nezatěžuje tak svou karmu ani karmu celého lidstva na rozdíl od osob, již se léčí preparáty, kvůli nimž musely být zabíjeny rostliny a zvířata a vytvářeny nové technologie, které ničí okolní prostředí.

Příroda se brání tomu, abychom ve velkém množství likvidovali rostliny a infikovali zvířata jen proto, abychom z jejich krve připravovali vakcíny a séra a z částí jejich těl abstrahovali biologicky aktivní prvky. Také transplantace orgánů a tkání je nepřirozená a navíc posiluje sociální ne­spravedlnost a nerovnost. Vědci jsou přesvědčeni, že klono­váním vytvoří „náhradní díly" těla člověka a jimi nahradí ty poškozené a nedostávající. Jenže moderní člověk má ne­mocné orgány a poškozené části těla jen kvůli nepřiroze­nému, nesprávnému a nezdravému životnímu stylu, jemuž holduje.

666 anjelov

Keď si ma nadobro ukradla pani Nostalgia, dal som kamošom zbohom a pobral som sa túlať nočným mestom. Nikam som ne­mieril, netúžil som nikoho stretnúť, vrecká som mal prázdne, no napriek tomu mi patril celý svet. Mohli ma prepadnúť a nebránil by som sa. Aj keby ma zabili, prežil by som. Akoby som sa dostal až k samotnej bráne existen­cie. Nesmierne ticho, pokoj, ktorý sa nedal narušiť ani odobrať. Áno, miloval som život práve pre túto jeho nepoznanú stránku, ktorá si ma v tú hodinu nadobro pritiahla. Začínal to byť znepokojujúco príjemný večer.

INDIÁNSKA ROZPRÁVKA

Medzi indiánmi sa traduje takáto rozprávka:

Do hniezda stepnej sliepky sa dostalo (nik nevie ako) orlie vajíčko. Matka, stepná kvočka, ho vysedela s nehou a trpezlivosťou rovnako, ako všetky ostatné vajíčka. Nikto na nič neprišiel, a tak, keď sa z vajca vykľulo mláďa, všetci ho považovali za síce trochu nepodarené, ale predsa stepné kuriatko.

Orol- kuriatko rástol v stepnej vlasti, v rodinnom kruhu, obklopený bratmi a sestrami - stepnou hydi­nou. Postupne sa naučil všetko, čo stepný kohút potre­buje k životu. Vedel hrabať pravou nohou v suchej čer­venej hline, pazúrom zachytiť  červíka, klovnúť  brata či sestru, keď^' mu nájdeného červíka chceli vziať. Naučil sa aj v prípustnej miere šantiť - s pravým kohútím šar­mom povyskočiť, zatrepotať nemotornými krídlami, preletieť niekoľko metrov tesne nad zemou a pristáť kúdoli zvíreného prachu. Jednoducho, stal sa z neho púštny kohút, ako sa patrí. Jeho starostlivá mať, púštn­a kvočka, sa za neho veru v ničom nemusela hanbiť.